IGNIS Brunensis, světová soutěž ohňostrojů v Brně

NEJBLIŽŠÍ OHŇOSTROJ IGNIS BRUNENSIS 29. května 2020/22:30

29.05.
2009
20:00

Lidé mají sladké rádi, ale hodně kradou, říká prodavačka

29. 5. 2009, 20.15
SrdceNervózně si mne ruce a těká očima do míst, kam zmizela její kamarádka. Její nesmělý úsměv odhaluje zažloutlé zuby. To je snad jediný důkaz o tom, že má ráda sladké. „Nejvíc mi chutná turecký med – ten tvrdý i ten měkký,“ říká Zinaida, která nechce prozradit své celé jméno, s nadšením. Aby jí nechutnal, když už deset let objíždí se svými přáteli poutě a prodává lidem perníková srdce, turecký med, marcipán, lízátka, pendreky i žužu.

 

 

29. 5. 2009, 20.15
Prodavačka sladkostí Zinaida přicestovala do České republiky před deseti lety z Běloruska. Rodina se zabydlela se v Hradci Králové, odkud vyjíždějí na pravidelné štace po celé republice. Za rok je pryč téměř každý týden – kromě ohňostrojů v Brně se účastní i Matějské pouti, různých výročí a menších poutí ve východních Čechách.Perníková srdce prodavačky Zinaidy. Foto: Markéta Zelená

To, že se rodina v České republice zabydlela, je spíše náhoda. „Původně jsme jeli na dovolenou, ale líbilo se nám tu, tak jsme zůstali,“ vypráví žena lámanou češtinou se silným východoslovanským přízvukem. Na rozdíl od jiných přistěhovalců ze zemí bývalého Sovětského svazu prý nepřijeli kvůli práci. Když už tu byli, rozhodli se, že začnou podnikat s cukrovinkami. Tak se také stalo. „Děláme to od začátku,“ říká Zinaida. Výhodu spatřuje v tom, že se díky této práci podívá do míst, kam by se normálně nedostala.

Prodavačka cukrovinek vypadá unaveně, ostré rysy ve tváři a vrásky kolem očí dávají poznat, že už jí táhne na padesát. Zinaida na sebe ale nehledí. „Jsem zvyklá na hektický život,“ říká. Prodávat perníková srdce podle ní není žádná oddechovka. „Člověk se občas nezastaví. Musí dávat pozor na zloděje a u stánku pak stojí od rána do večera, to znamená zhruba okolo 15 až 16 hodin denně,“ stýská si. Nejvíc na odbyt jdou krásná malovaná perníková srdce, která zdobí celý stánek. „Kradou i žužu, je barevné, sladké a zalepí jim pusy,“ směje se.

Podle Zinaidy lze stánek před zloději uhlídat, ale na jeden stánek jsou na to potřeba dva až tři lidé. „Po večerech ale víc,“ říká. Nechápe, jak si lidé mohou myslet, že si krádeže nikdo nevšimne. „Když někoho takového vidíme, někdo z nás ho chytí a chce všechno rázně zpět,“ popisuje postup proti nenechavcům. Tvrdí, že zloději pak věci vracejí a horem dolem se omlouvají. „Je to legrace. Promiňte, to bylo omylem. Já už to vracím,“ popisuje se smíchem reakce přistižených. Pak dodává, že v Brně kradou zloději z jejího stánku snad nejvíc ze všech štací.

Přestože prodávat ve stánku je náročné, Zinaida by práci neměnila. Alespoň prozatím. V týdnu, když neprodává, žije jako každá jiná žena. „Jsem doma, odpočívám a opečovávám svou zahrádku a starám se o květiny a rostliny, které na ní mám,“ popisuje se zasněným pohledem očí. Přiznává, že se kvapem blíží doba, kdy bude třeba zvolnit. „Už mám svůj věk. Ráda bych věnovala víc času vnoučatům,“ končí s vyprávěním prodavačka a vrací se ke své práci.

Markéta Zelená
Autorka je studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně