Let balonem, po němž jsem se znovu narodila

Na královopolském nádraží v Brně se dnes v pět hodin ráno sešla různorodá skupinka ospalých lidí. Někteří nervózně přešlapovali, jiní se jen rozpačitě rozhlíželi. Když ale přijela tři terénní auta s nápisem balon.cz, všichni pookřáli. Jsou na správném místě.

„Dobrý den panstvo. Přesuneme se na místo odletu, kde společně připravíme balony ke vzlétnutí," vítá vzdušné cestovatele vedoucí letového provozu Tomáš Stejskal. Pár minut nato už terénní auta uhánějí k Zamilovanému hájku kousek od Řečkovic.

Dnes letí tři posádky, a tak je třeba připravit odpovídající počet horkovzdušných balonů. Sedmi zkušeným organizátorům netrvají předstartovní přípravy ani dvacet minut. Všechno jde jako na drátkách. Přihlížejícím ani moc nevadí, že musí čekat. Upevňování hořáků a jejich zkouška je zážitek hodný nejedné fotky.

V mezičase vedoucí pilot Stejskal krátce vysvětluje, jak se v balonu chovat. „Až budeme všichni na palubě, zeptám se, jestli můžeme letět. Když budete souhlasit, vzlétneme," uzavírá krátký výklad.

Pilotem naší posádky je Igor Křižák, pokřtěný na Igina z Nového Dvora. „Létání nebylo vždycky tak bezpečné jako dnes. Říkalo se, že kdo let přežije, jako by se znovu narodil a je potřeba ho podruhé pokřtít," vysvětluje letec. Nové jméno vzduchoplavce je spojením jeho křestního jména a názvu místa přistání.

Když vystoupáme do výšky asi osmi set metrů, zapíná Igin z Nového Dvora vysílačku. Musí se spojit s tuřanským letištěm. Balon je účastníkem letového provozu, proto musí všichni piloti udávat výšku a někdy i polohu. Když se ocitáme nad brněnským výstavištěm, bere si pilot vysílačku znovu. „Tuřany věž, Oskar kilo, jedna devět dva pět, horkovzdušný balon v prostoru výstaviště, do pěti minut budu křižovat osu vaší dráhy ve výšce patnáct set stop," hlásí. V dálce je vidět letištní ranvej.

Dál letíme jižním směrem, za zády necháváme krajinu zvedající se pozvolna do Žďárských vrchů. Po levé straně se z ranního oparu zvedá masiv Pálavy. Vidíme dlouhá pole táhnoucí se snad až do Rakouska. Suneme se oblohou rychlostí asi dvacet pět kilometrů za hodinu. Stín balonu, který se promítá na louky pod námi, ukazuje, jak stoupáme nebo klesáme. Podle toho, jak Igin z Nového Dvora zatopí.

Blíží se přistání. Pilot sleduje navigaci a s řidičem auta, které zajišťuje pozemní podporu, ladí vhodné místo. Nakonec se rozhoduje pro louku, která slouží jako koňský výběh. „Přikrčíte se a budete se držet koše za vnitřní poutka. Z balonu nesmí nic vyčuhovat. V případě, že by nás balón táhl, budete schoulení. Nic nesmí vypadnout," poučuje energicky vzduchoplavec.

Následuje náraz do země, převrácení koše a divoká jízda po koňském výběhu v balonovém koši. Naštěstí bez koní. Když lezeme po čtyřech ven, fotograf, který absolvoval let s námi, zuřivě mačká spoušť. „Jednou, když jsme se takhle převrhli s výletníky, museli jsme hodinu hledat brýle," směje se Igor, se kterým drsnější přistání ani nepohnulo. Pak už jen rychle sbalit balon, naložit ho i s košem na vlek a rychle z louky pryč.

Jedna podstatná část však přece ještě zbývá. Křest. Igin z Nového Dvora vybírá vhodné místo. Všichni vyskáčeme z auta a poklekáme na pravé koleno. „Ve jménu větru, země, ohně a šampaňského," křtí zkušený vzduchoplavec. Znovu jsem se narodila. Jako Klára z Pravlova.

Klára Čeperová
Autorka je studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně,
více informací na www.munimedia.cz