Nebe nad Brnem hrálo barvami, odstartoval Balloon Jam

28. 5. 2010, 18.45
Kostelní hodiny odbíjejí šestou hodinu ranní a na brněnskou Kraví horu se sjíždějí posádky horkovzdušných balonů. Za několik minut je zelená travnatá louka obléhána asi třemi desítkami nadšenců, devíti terénními auty s vozíky, a piloti začínají chystat vše k odletu.

Přípravy na start
„Vzlétnout se dá vždy. Horší je to ale s přistáním, protože balon nejde plně ovládat,“ vysvětluje s úsměvem na rtech jeden člen posádky. Navíc varuje, že všude v polích teď stojí voda. „Takže se buď vyklopíme do bahna, nebo zkusíme přistát na silnici,“ straší neznalé prvoletce. V ten moment by se v nás krve nedořezal. Za chvíli už ovšem mají všichni na tváři usměv. A v očích neskrývané dětské nadšení – to když vidí barevná vzdouvající se monstra, která se před zraky přihlížejících nafukují do obřích rozměrů.

Letíme!
První posádky odlétají. V dáli mizí v mlhavém oparu, který postupně zakrývá celou oblohu. Po chvíli je na řadě i náš balon. Najednou mám pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Levou ruku křečovitě držím madlo a jen velmi nejistě poprvé vykukuju přes okraj koše. Letíme! „Zdravím vás. Já jsem Tomáš, váš pilot. Dnes ale bude řídit nováček,“ uvádí mě i další dva pasažéry na pochyby o bezpečnosti této zábavy balonář. Ne poprvé a už vůbec ne naposled. Čeká nás téměř dvouhodinový let s nejistým místem přistání. To jsou mi tedy vyhlídky. Další shlédnutí dolů mě ale nabíjí adrenalinem. Letíme jen několik desítek metrů nad střechami domů, okolo stromů.

Pilot-nováček obratně manévruje mezi dalšími osmi letícími barevnými bublinami. Některé se vzdalují v nedohlednu v houstnoucích mracích. Náš hlavní pilot ale vše organizuje za pomocí vysílaček a vždy má přehled o tom, kde přesně se která posádka nachází, aby se balony nestřetly. Zároveň komunikuje s tuřanským letištěm. „Za deset minut bude přistávat Airbus, nahlaste své pozice,“ ozve se z vysílačky kdosi z řídící věže. Jeden z balonů je v ose přistání letadla a podle pokynů letiště proto stoupá až do výšky jednoho kilometru.

Závidím ptákům vzduch a nebe
Mírné mrazení v zádech z toho, že křižujeme dráhy letadlům, vystřídá hřejivý pocit ze slunce, které se prodírá mezi mraky. I my stoupáme kvůli lepšímu větru do několika set metrů. Najednou se před našimi zraky rozprostírá nádherná krajina hrající všemi barvami. Rudé střechy odrážejí paprsky ranního slunce. Stromy okolo hradu Špilberk jsou najednou zelenější než kdy dřív. A fasády barevnější. Z výšky je svět krásnější než jindy. Město je jako na dlani, jen vztáhnout ruku.

Najednou zahalila nás i vše kolem bílá tma. Nervózně přešlapuju na místě. Zaléhají mi uši a točí se mi hlava. Ale je to nádherné. Obloha se rozestupuje a po chvíli už je nad námi modrá. Balon pluje po mracích a nám se před očima rozprostírá pohled, který nejde popsat.

Tohle je nebe na zemi. Nebo vlastně, tohle je nebe. Němě zírám na náš stín, který se v mracích odráží. Ty jsou jak nádherné sněhové závoje lemující blankytně modrou nebeskou krajinu. Sluneční paprsky krásně hřejí. Vzduch je příjemně lehký a voní po moři. Místy prosvítá pevnina, která už je tak daleko společně se všemi starostmi pozemského života. Chci žít v oblacích…

Po přistání se znovu narodíte
Hodina a půl báječného letu utekla rychle. Zásoby plynu se krátí a pilot hledá nejvhodnější místo k přistání. Vítr balon nakonec navádí do pole, kde se prohání srnky a bažanti. Přichází chvíle, které se od začátku obávám nejvíce.

K zemi klesáme mezi dráty vysokého napětí a vysokou rychlostí se blížíme k dálnici u nákupního centra. „Dámy a pánové, pokrčte kolena a držte se, tohle bude celkem tvrdé přistání,“ ozývá se pilot Tomáš a bere vše do svých rukou.

Zavírám oči a madla se držím vší silou… „Jsme na zemi,“ zaraduju se předčasně. Najednou se ale balon vznese o metr výš a znovu přistane. Tentokrát ale dosedá na hranu a koš i s naší pětičlennou posádkou a třemi plynovými bombami se převrací na bok. Naštěstí už stojíme.

S hlavou zabořenou v půlmetrovém bodláčí, které na poli vyrostlo, vylézáme po čtyřech a se smíchem z balonu ven. Nádhera, přežili jsme. A navíc s jakými zážitky!

Šampaňským zapíjíme zdárný let nad Brnem. Každého, kdo letí poprvé, po dosednutí na zem čeká křest. Je to totiž pocit, jako byste se znovu narodili. Posádka mezitím balí balon a doprovodné vozidlo všechny odváží zpět na místo odletu. Loučíme se s rozjařeným úsměvem na tváři a těšíme se, až jednou zase vystoupáme do nebe.

Monika Futáková
Autorka je studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně

Fotogalerie: Robert Vystrčil